Žít nebo zemřít: kapitola 10

Keity prošla chodbou a narazila na Kevina, muže z Michaelova týmu.

“Kde je Nikita?” Zeptala se a snažila se ho pozastavit v rychlé chůzi.

Muž se na ní jen letmo podíval. “Nemám čas, sorry…”

“Počkej, musim se s ní domluvit na zítřejší akci!” Zavolala, ale on už šel zamyšleně dál a v hlavě měl jen a jen papíry, kterými byl při chůzi zaměstnán.

Nadechla se. “Fajn, zeptám se někoho jinýho!” Zavolala za ním, i když věděla, že jí nikdo neposlouchá.

“Dani, nevíš kde najdu Nikitu?” Zaútočila na chlapce.

“A dáš mi pusu?”

“Nech toho, potřebuju s ní rychle mluvit.”

“Dej mi pusu a možná ti pomůžu.”

Letmo ho políbila na tvář.

“Spokojenej? Tak a teď mluv. Kde ji najdu?”

“A koho vlastně?” Zeptal se nechápavě a položil jí ruce na ramena. Koukal se jí přitom zamilovaně do očí. Asi doufal, že nechá hledání a bude se věnovat jemu. Tušila, že v téhle chvíli asi moc neví, co mluví a že je jako všichni chlapi. Jde jim jen o jedno… Zavrtěla hlavou.

“Tak ani můj kluk mě už nebere na vědomí,” řekla nasupeně, ale on věděl, že to zas tak vážně nemyslí.

“Tak promiň,” vytrhl se ze zasnění, “nemám ponětí, kde jí najdeš. Už od tý odpolední akce jsem o ní nic neslyšel.”

“Dobře, jdu se zeptat někam jinam. Třeba k Waltrovi, ten snad ví o každém jejím kroku.”

“A dáš mi ještě pusu?”

“Ne! Až jindy!” Odpověděla prudce a mírně se pak usmála. Odstrčila jemně jeho ruce a odešla ke stolu Waltra. Nebyl tam. Otočila se a pospíchala k centru, kde konečně potkala Bircoffa.

“To je fajn, že je tu taky někdo, kdo dokáže plně vnímat…” utrousila.

Otočil se k ní. “Ahoj Keity…” řekl tiše.

“Mohl bys mi, prosím, říct, kde se schovává Nikita?”

Muž na ní podíval, jako by trochu nepochopil otázku.

“Ona… zůstala v tom domě…”

“Ale ten přece vyhodili do povětří.”

“Přesně tak…” odmlčel se.

Keity se zarazila, s pohledem upřeným do Bircoffových tmavých očí. Nedocházelo jí to. Tak Nikita je mrtvá… To není pravda, to přece nemůže být… Byla to její… NE, to ne!

“Ví o tom Michael?” Zeptala se šeptem.

“O vyškrtnutí Nikity určitě musel vědět už předem.”

Keity se prudce obrátila. Měla tušení, ale muži se o něm nezmínila. Doběhla ke kanceláři Michaela a se zaklepáním vstoupila dovnitř. Seděl za stolem.

“Věděl jsi o tom?”

“Ano,”

“Sorry, že se ptám, ale… nějak se mi to nezdá. Nechals jí umřít? Jen tak?”

Podíval se na ní. “Co jsem podle tebe měl dělat? Měl jsem jít proti Sekci 1?”

“Vždyť jí máš rád…a to používám slabý slova, Michaele. Ty to na sobě nedáš znát, ale někdo to pozná, víš? Ty… dokázal bys to… ty…” Byla zoufalá a pokoušela se přemáhat pláč. Marně…

“Já se snažil, věř mi,” řekl neurčitě a ona tušila, že už by měla mlčet.

“Tak promiň,” pověděla tiše a ponechala ho svému osudu.

Za pár dnů jí bylo jasné, že je Michael v koncích. Celých pět měsíců chodil po Sekci jako tělo bez duše a u Keity doma se od incidentu taky neukazoval. Snížili jeho nasazení a bedlivě ho pozorovali a dívka měla strach o jeho budoucnost. Navíc na ní tíživě doléhala atmosféra, která se vlekla každým dnem v Sekci. Bez Nikity byli všichni bez nálady, nikdo nečekal, že se vše vrátí do starých kolejí…

Jednoho dne vyjel Michael do akce. Keity se zrovna věnovala své práci v centru u hlavního počítače a viděla ho přicházet. Prošel kolem ní. Vypadal jako vždy, na sobě vestu a černý kabát, v obličeji bezvýznamný výraz. Jen jeho chůze byla jiná, byl… napjatý, dopady jeho nohou byly ostré a oči mu planuly. Ona si připadala trochu jako ve filmu, věděla, že se něco děje, cítila to! Zmizel v kanceláři.

Nemohla si pomoci. Předala práci Bircoffovi a vyběhla za Michaelem. U jeho místnosti se zastavila. Tiše si pootevřela dveře, pak se podívala škvírou dovnitř a viděla ho, jak drží v ruce nějaký přístroj. Na první pohled vypadal jako obyčejná databanka, ale ona pochopila, že jde o zmenšeninu počítače. Pak viděla, jak to rychle otevřel.

Vyděsilo ji, co napsal. “NIKITO, JSI TAM?”

“ANO…”

Michael přístroj bleskově odhodil na stůl a zvedl se ze židle. V tom momentě si stoupla do dveří.

“Než za ní půjdeš, chci vysvětlení!” Řekla rázně.

“To není tvoje věc.”

“Ale ona žije!”

“To ano,”

“Proč jsi mi nic neřekl?”

“Nevěděl jsem to.”

“Ne, počkej. Já chci vědět, co se tu děje, chci znát pravdu!”

Michael se vzdal. Pokynul jí, aby vešla dovnitř a zamkl za ní dveře. Posadili se ke stolu.

“Věděl jsem, že má být vyškrtnuta a pomocí tohoto přístroje jsem jí poslal z toho domu, dřív, než to vybuchlo.”

“A napsal jsi jí, aby se nevracela.”

“Přesně tak. Nějakou dobu se mi neozývala a já myslel, že můj plán zklamal, ale teď se ukázala při mé akci. Přišla mi pomoci. Stála tam v černém hábitu a byla jako… jako.”

Keity vysela pohledem na jeho ústech. “Dořekni to!” prosila ho v duchu. Ale on se rychle vzpamatoval, jako by snad cítil její napětí a intenzívní myšlenky na určitou věc.

Neudržela se. “Tys chtěl říct: Jako temný přízrak, který se vynořil z černočerné tmy a svou pistolí kvůli lásce zabil? Michaele, proč jsi to neřekl?”

Obrátil zrak, neodpověděl.

“A co teda plánuješ?”

“Myslím, že se vrátí…”

“Jak to chceš udělat?”

“To ještě nevím.”

“Takže předpokládám, že teď…”

“Jedu za ní.”

Pousmála se a podívala se mu do očí. “Tak si to užijte,” řekla, “předpokládám, že se vrátíš až ráno…”

Michael vyšel ze dveří a tam se zastavil a otočil se. “Předpokládáš dobře…”

Další den se skutečně oba sešli v Sekci. Napjatá atmosféra z něj dočista zmizela, naopak z něj vyzařovala jistá dávka pohody.

Nedalo jí to. “Jaká byla noc?” Zeptala se, ačkoliv nečekala odpověď. Ale on ji překvapil.

“Skvělá,” řekl tiše.

Keity se na něj zahleděla. “Chtěls mi něco říct? Vypadáš, jako bys mě očekával…”

“Nikita se chce vrátit.”

“Tos tušil.”

“Ano.”

“Máš nějaký plán?”

“Zatím ne, ale chtěl bych počítat s tvojí pomocí.”

“Jistě. o je vše?”

“Prozatím.”

“Tak hodně štěstí…”

“Díky.”

Odešla, přemýšlejíc, nakolik se Michael v posledních čtyřiadvaceti hodinách změnil. Měla z toho divný pocit, jako by to byl někdo jiný…

V druhé polovině května se Keity zastavila u Bircoffova počítače. Nahlédla do jeho práce a proto, že jí začínala rozumět, se zájmem jí pozorovala.

Když jí muž zaregistroval, podíval se na ní.

“Předpokládám, že to o Nikitě už víš.”

“Co?”

“Je živá!”

Keity k němu prudce obrátila zrak.

“Cože?!” Vykřikla ani ne tak proto, že by byla překvapena.”

“Šéfovi byla dnes doručena disketa. Nikita je v zajetí Rudé stopy. Chtějí výměnný obchod.”

Snažila se všechno si srovnat v hlavě. Má v tom snad prsty Michael?

“Za chvíli jsem tady…” řekla a zmizela pryč.

“Nikita byla zatknuta těsně potom, co odešla. Dostala se ven, prý to nebylo nic těžkéh a disk, na kterém byla natočena přišel s velkým zpožděním.”

“Se zpožděním šesti měsíců?”

“Ano, to je naše štěstí.”

Podívala se do jeho rukou, kde držel svůj přístroj.

“NIKITO, VÍM, JAK TĚ VRÁTIT DO SEKCE.”

Kývla hlavou, pochopila. “Dobrej nápad, Michaele. Doufám, že to vyjde.”

“Můj tým vyrazí zítra ráno. Chci tě mít u sebe, půjdeme pro ní.”

“Co chceš udělat?”

“Musí vypadat věrohodně…”

“Chceš jí postřelit?”

“To samozřejmě ne.”

“Dobře, jak myslíš, budu tam. Ale jak to vysvětlíš Šéfovi?”

“O to se už nestarej.”

“Fajn.”

Opustila místnost a uvažovala. Vyjde to? To, co Nikita udělala by se Sekci velice příčilo. Kdyby se dozvěděli, co doopravdy provedla, nechala by ji žít? To byly otázky, které jí tížily až do té doby, než zavřela oči a neklidně usnula.

Nazítří nastoupila do černého auta a usadila se vedla Michaela.

“Já půjdu dovnitř, ty se postaráš o ostatní, aby se k nám nepřibližovali.”

“Jak dlouho tam budete?”

“Pár minut, čtyři, pět.”

“Postarám se o to, spolehni se.”

Muž zatočil volantem a zastavil.

“Žádné problémy by být neměly…” řekl, zaběhl do domu a ona za ním. Doběhli k Nikitě.

“Zůstaň tady!” Přikázal dřív, než se stačily pozdravit. Obrátila se ke vchodu a oni dva odešli za roh.

K domu mezitím dojely auta dalších týmů a ke Keity doběhl jeden z mužů.

“Je tam Michael,” řekla ostře a postavila se mu do cesty.

“Jdu mu pomoct.”

“Zvládne to sám.”

“Vzhledem k tomu, co prokázal v posledních dnech – těžko. Pust mě.”

“Tak podívej se, to že mi je dvanáct vážně neovlivňuje situaci. Vím, co jsem dostala rozkazem, takže smůla. Jestli chceš, můžeš se se mnou poprat, ale to ti taky neulehčí, vzhledem k tomu, že se už vracejí.”

Byla to pravda. Zabavila muže až do té doby, než zaslechli Michaelův rozkaz vrátit se do auta.

Naskočila do dveří a ohlédla se. Michael nesl Nikitu na zádech a do vozu naskočil právě včas. Opatrně jí položil na zem.

“Postarej se o ni,” řekl a sedl si dopředu za volant.

Nikita jí stiskla ruku. “Ráda tě vidím…” zašeptala.

Keity se usmála, “já tebe taky,” řekla a šátkem jí setřela krev z čela. “Předpokládám, že budeš šťastná.”

Nikita na moment zavřela oči. “Byla to nejkrásnější noc v mym životě…”

“Rozumím.”

“Jak se v Sekci choval?”

Zezačátku si myslel, že ses odtamtud nedostala. Byl mimo, měla jsem strach, že to s ním špatně skončí. No a pak se vrátil z té akce. Nedával se pozor a tak jsem se o tom dozvěděla.”

“Díky za pomoc.”

“Co jsem udělala tak záslužnýho? Řekla bych, že jsem vám byl občas spíš na obtíž, obzvlášť, když chtěl vyrazit za tebou a já žádala vysvětlení.”

“Poslyš, kdyby ti nechtěl nic vykládat, tak to neudělá, vždyť ho znáš.”

“Asi máš pravdu…”

“Naopak bych řekla, že jsi jedna z mála, možná jediná, komu by něco takového řekl.”

Mlčela.

“Má tě rád…”

Keity se na ní upřeně podívala. Myslí to vážně?”

Znovu namočila špinavý šátek a pak ho přiložila Nikitě k tváři. Žena zaryla prsty do kožené sedačky.

“Bolí to?” Zeptala se dívka.

“To je v pořádku.”

Svraštila čelo. “Možná to nemusel tak přehánět.”

“Je to tak lepší,” zašeptala Nikita vyčerpaně. “To co jsem ti řekla je pravda. Michael tě má rád. Snad jako vlastní dceru.”

“Vztah otce k dceři je jiný.”

“Ne v Michaelově případě.”

Nadechla se, “dám ti něco proti bolesti,” řekla a obě už pak mlčely.

V Sekci Nikitu odvezli na pohotovost a Keity zůstala sama s Michaelem.

“Děkuju,” řekl.

“A za co proboha?”

Odmlčel se. Neviděla čin, kvůli kterému by jí měl děkovat.

“Za to, že se na tebe můžu spolehnout…” dodal a ona věděla, že na Michaela jsou to opravdu silná slova.

Autorka článku: Markéta Zelená
Další články od této autorky
Článek zaujal už lidí